Domovská

Belehrad a život v ňom v roku 1905

Ďakujem všetkým neznámym za digitalizáciu a umne vložené vyhľadávače, ktoré pomáhajú nájsť mnohé informácie v rôznych publikáciách, lebo k nim by sme sa vari inak ani nedostali. Registre, tak žiaduce doplnky odborných kníh, sa v nich často nenachádzajú. Dúfam, že čeština, i keď archaická, nebude prekážkou, no doplnil som za niekoľkými slovami ich význam. Naším sprievodcom po „starom" Belehrade , keď mal okolo 85 000 obyvateľov, bude príspevok Z výletu do Srbska. Cestovní mžikové kresby a poznámky od Karla Voitla, uverejneného v časopise Osvěta, roč. XXXVI. I. diel, 1906, na stranách 57, 152, 229; v plnom znení sa nachádza na stránke: https://archive.org/details/osvtalistyproro20vlcegoog/page/n65/mode/1up

 

J. Poppel - Belgrad /Bělehrad/ | grafika, aj na stránke Galerie Ilonka.cz

 

https://www.pinterest.jp/pin/305118943485892064/ J. Poppel - Belgrad /Bělehrad/ | grafika, aj na stránke Galerie Ilonka.cz
https://www.galerie-ilonka.cz/galerie-ilonka/eshop/11-1-Grafika-do-roku-1900/0/5/6429-J-Poppel-Belgrad-Belehradcena 120 CZK

 

V úvode spomeňme spolucestujúcich, ktorí cestovali vlakom do Srbska z Prahy cez Brno, Bratislavu, Budapešť a Suboticu do Belehradu. Boli to zástupcovia českého obchodu a priemyslu, ktorí mali vopred určenú úlohu – „Chceme přispěti vývozu srbskému a spolu naladiti tamní trh pro naše české výrobky."

Cestovnú prestávku si dopriali v Budapešti – „Konečně o sedmé večer vystupujeme na Pešťském nádraží. V metropoli Maďarie, kteráž – mimochodem řečeno – je mnohem živější než Vídeň, jsme se jen vyspali a druhého dne po sedmé ráno ujížděli jsme drahou dále na jih."

Prvý kontakt so Srbskom zažili v Subotici – „...vystoupili jsme v Sobotici, městě asi s 81.000 obyvatelů nejvíce srbských, ležícím v úrodném Banátě. Zajímal nás zde nejvíce trh na ohromném náměstí, kde srbští sedláci a selky nabízeli spoustu krásného ovoce, hroznů, papriky, zelin, luštěnin, pečiva a j. Takto nám v městě jen nápisy připomínají, že jsme v Maďarsku."

Tu sa zastavili len nakrátko a pokračovali teraz už do Belehradu. Po maďarských rovinách v Srbsku zazreli prvé kopce Fruškej Gory v Zadunajsku. V príspevku uvádzajú priebeh železničnej trate inak ako v súčasnosti – „Jest to Srěmské pohoří s mohutným pasem Frušky Gory, kterou železnice tunelem prochází a za městem Karlovci (sídlo arcibiskupa a patriarchy církve východořecké) opouští, projíždějíc napříč rovinným Slavonskem, k říšským hranicím za Zemuní (celní stanice) na břehu Sávy."

Prvé pohľady na neďaleký Belehrad upierajú na „...bílé stavby Bělehradu a zvlášť staré jeho pevnosti na srázné skalnatině při samém stoku mohutné Sávy s mohutnějším ještě Dunajem, zadumané v předivo těžkých dějinných zápasů světa křesťanského s mohamedánským".

Na belehradskej stanici ich vítala početná deputácia Združenia obchodníctva belehradského, ktorá ich zaviezla do „elegantního, úplně moderně zařízeného Grand Hotelu".

Na druhý deň, po odpočinku z dlhej cesty, sa vydali na prehliadku mesta s prvým hodnotením – „Bělehrad jest úpravné, velice čisté město rázu, chceteli, západoevropského, s nádechem orientálním a zejména jižním. Prostranná náměstí, rovné, vesměs široké ulice s dobrou dlažbou, domy převahou nevysoké se žaluziemi v oknech. Všady hojné krámy s pěknými výklady. Starší budovy jednopatrové v nejživějších třídách a útulné rodinné domky bez patra v rozložitých třídách vedlejších dodávají městu více charakteru, než některé těžké stavby nového světoběžného rázu. Vkusně však vypadají moderní královský zámek, budovy ministerstev, vojenské a jiné. Bělehradské banky pak mají své skutečné, stavitelsky zdařilé paláce, jako národní banka na nároží dvou ulic a hypoteční banka na nejpěknějším náměstí knížete Michajla, ozdobeném jeho kovovým jízdeckým pomníkem a budovou národního divadla."

 

Belgrade_–_Knes_Mihajelowa_(W_Le_Queux)

 

Belgrade_–_Knes_Mihajelowa_(W_Le_Queux)
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b3/Belgrade_%E2%80%93_Knes_Mihajelowa_%28W_Le_Queux%29.jpg
Ulice Knez Mihajlova v roce 1906.

 

Vážení domáci čitatelia, poznávate miesta popisu z roku 1905? Ako takmer každé mesto sa rozrástlo, zväčšilo, tak aj Belehrad zmenil svoj vzhľad. Prekvapil ich však rozsah výstavby prízemných budov, ktorý až neprimerane zväčšuje plochu mesta, čo komentovali ako záľubu bývania v rodinných domoch, prípadne lacnými pozemkami.

Ako prvé si všimli rušnú dopravu, najmä električkovú – „Elektrická tramway, v místech od řeky do horního města o velice silném stoupání, protíná hlavní a okružní třídy, táhnoucí se až k odlehlému nádraží. Vozba po celé síti tramwayové je velice čilá." K tomuto použijeme niekoľko údajov z Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_B%C4%9Blehradu) súvisiacich s príspevkom: železničná trať do Subotice, ktorou cestovali, bola vybudovaná v roku 1884 a električková doprava bola v Belehrade zavedená v roku 1892. Na stránke sa ešte uvádza, že do Belehradu prichádzali noví investori, aj z Čiech, medzi ktorých možno priradiť aj cestujúcich opísaných v predmetnom príspevku.

Ale vráťme sa k opisu mesta – „Kdo znal Bělehrad ještě před deseti lety, když nebylo v městě dlažby, bude dnes příjemně překvapen velikými jeho pokroky ve všech směrech. Za jediný rok 1904 na př. vystavěno přes 340 nových domů. I ta někdy turecká čtvrt, zvaná Dorčol, kdež se nalézají též nepatrné zbytky paláce prince Eugena, nejmalebnější a nejorientálnější to část města na svahu k Dunaji ležící, se svými přízemními, do kostky stavěnými domky o prejzové (stredovekej) do špičky se sbíhající krytině, je i při svých úzkých, křivolakých uličkách tak čisťounká jako málo které jiné ghetto. Zde totiž nyní jsou krámky Španělských židů se zeleninou, potravinami, veteší a p".

Boli zvedaví, a preto sa k nim dostalo aj pár informácií o budúcnosti mesta – „Na velikém, dosud pro trhy určeném prostranství budou se nastávajícím rokem stavěti nové budovy všech ministerstev i skupštiny, a v hlavní třídě umělecká akademie".

Počas prechádzok mestom sa často stretali – „s lidem vysoké postavy popů a archimandrítů (predstavených kláštora) v dlouhých, černých, fialových nebo modrých řízách (rúcho, hábit) a vysokých čepicích (prote) stejné barvy, pod nimiž splývá přes záda pravá hříva vlasů. Zajímavé jich tváře oblévá důstojný vous".

Takto opísali predstaviteľov cirkví, ale okrem nich stretávali aj bežných ľudí – „Bílý plátěný šat vesničanů kontrastuje za úpalu dne s jich obligátní kožešinovou špičatou čepicí (šubace). Selky v bílých plátěných sukních a v loktuši s vyšívanými teplými šněrovačkami a pestrými zástěrami odnášejí v okovcích na tyči zavěšených na ramenou nakoupené potřeby". No zaujali ich nielen ľudia, ale aj povozy, aké v ich domovine už nebolo vídať – „Po náměstí vracejí se z tržišť venkované na svých lehkých vozech, tažených voli ve jhu (jarme)".

Mesto však dotvárajú nielen uponáhľaní ľudia, ale aj užívajúci si prechádzky či posedenie v pouličných kaviarňach. Všimli si, že – „K páté hodině odpolední zde a v sousední hlavní třídě knížete Michajla bývá korso elegantního světa. V kavárnách na uličních chodnících pije se při zvucích gusli černá káva (turecká) i s jemnou usazeninou a kouří se cigarety. Poněvadž prý se oba tyto jedy vzájemně ruší, jsou v Srbsku lidé, kteří prý denně vypijí až i padesát koflíků černé kávy a vykouří tolikéž cigaret, ostatně výtečných. Při velikém pohostinství a srdečném společenském životě, jaké mezi obyvatelstvem Bělehradským vládnou, nelze ani jinak, než přečasto srkati podávanou „turskou kaffu" a kouřiti pro blaho státního monopolu".

Bežná pouličná strava je jednoduchá – „Na náměstí v kuchyních pro lid peče se na roštích postavených u oken (jimiž komínek odvádí kouř na ulici) čerstvé maso, a roznášeči z velkých konvic podávají vracejícímu se dělnictvu ledové „turské pivo" zvané „bozza", připravované z kukuřice".

 

Belgrade_University_Buildings Pohled na Bělehrad mezi lety 1890 a 1900.

 

Belgrade_University_Buildings Pohled na Bělehrad mezi lety 1890 a 1900.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fa/Belgrade_University_Buildings.jpg

 

Najvyhľadávanejším belehradským sadom je Kali-Mekdan tesne pri pevnosti nad riekou, kde najčastejšie vídať gaštany, agáty, orgován a vŕby. V ňom často stretali – „promenující dámský svět jest pln ztepilých, ušlechtilých postav a sličných, ano krásných tváří, jichž rázovitost jest přesně vyslovena, téměř apartní. Smědý jich nádech tlumí karnaci (dlhým vrchným odevom bez rukávov), a velké, temnohnědé oči dodávají obličeji zvláštního majestátního klidu, jenž charakterisuje také pohyby těla. Tento klid jako by zažehnával veškerou koketnost od srbských žen a nahrazoval ji vanem důstojnosti. Západoevropský módní kroj krášlí i mladé Srbky Bělehradské. Teprve když dostupují zralejšího věku, nosí se v kroji národním. Na splývající hedvábné říze jest charakteristickým krátký, po pás sahající, z předu otevřený sametový kabátek se širokými, ke kolenům splývajícími rukávy a kulatý fez (turecká čiapka bez striešky so strapcom), po krajích podsunutý pod pletence temných vlasů".

Očarila ich nielen krása srbských dievčat, ale aj mladých mužov, najmä dôstojníkov – „Velmi ladný, ano lze říci okouzlující je zjev srbských důstojníků: souměrná, urostlá těla měkkých pohybů a přirozeného, junáckého držení. Letní kabátec z bílého plátna a taková též čapka ještě zvyšují rázovitost smědých, jarých tváří jiskrného zraku".

Pozrime sa aspoň nakrátko do ich oficiálneho programu, ktorý bol ich hlavným cieľom – První naše officielní návštěva náležela středisku Bělehradského kupectva, jímž jest ‚Srbsko trgovačko udruženije'. Ve spolkových místnostech, kde se členstvo shromáždilo k slavnostní schůzi, vítal nás ohnivou řečí president Riznič, muž štíhlé, vysoké postavy, plný dvornosti, ač přísného téměř výrazu v tváři řeckého profilu s malýma, jako žhavé uhly pronikavýma očima. Je majitelem statku a obchodu se zbožím textilním. Místopředseda Pavlovic, malý, zavalitý, kulaté slovanské tváře, je mnohonásobný milionář a velkoobchodník suknem, tkaninou, přízí a p. Je správním radou národní banky, mluví plynně třemi světovými jazyky, jezdí každoročně do Karlových Varů; při své tělnatosti je velmi hybný a fotografický aparát nosí stále s sebou. Dováží zboží své i z Francie a z Německa (dovoz z Německa těchto výrobků do Srbska obnáší dnes již asi 2 miliony franků)".

Medzi oficiálnymi hosťami bol aj – „mladistvý, asi třinácteronásobný milionář Bailoni, můj průvodce při našem příjezdu, vzpomíná české vlasti svého děda, který přišel z Litomyšlského kraje, začal před lety v Bělehradě s hostinskou živností. Obchodní dům Bailonů je dnes z nevíce vynikajících a z nejváženějších. Majetkem jeho je kvetoucí český pivovar (asi 30.000 hektolitrů roční výroby), mlýny, statek s chovem skotu, ušlechtilých koní a vzácné drůbeže. Drůbeže vyváží se ze Srbska ročně asi za 3 miliony franků, i je ku podivu levná (na př. krocan (moriak) na trhu za 2 k. 40 h., při vývozu ve velkém mnohem levnější). I společenská firma Bailonů zakládá se, jako mnoho jiných v Srbsku, na instituci staroslovanské zádruhy (zadruga)".

Toto ich prvé stretnutie oficiálne ukončil konateľ a sekretár ministerstva financií – „Markovič, mladý muž junácké postavy, typu černohorského s pěkným knírem a francouzským řádem palmet, přednáší zápis o schůzi navštívené od Čechů, s návrhem petice na ustavení obchodní komory Bělehradské. K zápisu jsme na pamět připojili svá jména".

Kde by mala skončiť návšteva z Česka, ak nie pri pive – „Večer zakončili jsme v českém pivovaře, tak nazývaném jak po výrobku, tak po majiteli jeho, panu Bailonovi. Mimo něj jest v Bělehradě ještě jeden pivovar téměř stejného rozsahu a v celé zemi 9 pivovarů s úhrnnou roční výrobou asi 80.000 hektolitrů, tedy ostatních sedm, mimo dva Bělehradské, jen velmi malých. Dováží se též hlavně naše Plzeňské".

Mesto však žije aj v noci, najmä zábavou, preto sa na chvíľu pristavme a všimnime si jeho zákutia – „Vlahá pozdní noc, rozprostřevší se nad Bělehradem, skytala ještě krom obyčejné známky života. Dlouhými, rovnými ulicemi, elektricky osvětlenými, ozývaly se sice jen pádné kroky procházející stráže, ozbrojené krátkým tesáčkem po boku a revolverem za pasem, ale za mnohými osvětlenými okny krčem míhaly se ještě tančící postavy a bylo slyšeti šumné zvuky ‚kola'. Z malého divadélka v otevřené domovní zahradě ozvala se právě salva veselého smíchu. Na jevišti se nalézaly karikatury dvou pitvorně se zmítajících popů. V hledišti mezi obecenstvem byli četní skuteční popové se svými rodinami, a také předseda skupštiny, rolník v národním kroji. Na náměstí knížete Michaila pojednou kol elektrických svítilen krouží cosi jako malý mrak, s něhož něco dopadá s cvakotem na dlažbu. Jsou to zalétajíci sem ze Sávských bažin ‚vodomili', černí, ovální brouci s tvrdými krovkami, as velikosti vajíčka, kterých se mnohého rána v sadech Kalimekdanských sbírá na celé káry".

Byť v Belehrade a nenavštíviť pevnosť, to by bola veľká škoda, preto doplníme aj túto udalosť – „Za podvečera ještě vyšlo si nás několik Čechů i Srbů Kalimekdanskými sady k Bělehradské pevnosti. Bílé její zdi dnes takřka úplně jsou zbaveny někdejších četných věží a minaretů z dob tureckých. Vchod do pevnosti vede třemi mohutnými branami od strany Dorčolu. Ve sklepeních hradebních bašt umístěno státní vězení. Řinčení řetězů prozrazuje z dáli promenující po baštách vězně. Někteří z nich nabízejí cizincům ke koupi pletené střevíce a j. Jinak je pevnost sídlem Bělehradského vojenského velitelství. Na konci rozsáhlého nádvorního prostranství na plošině pevnostního vrchu stojí hlavní budova velitelství, konak to pašův někdejšího pašaliku Bělehradského, který konečně r. 1867 vzal úplně za své, když poslední turecké posádky jsou ze Srbska odstraněny".

Mali dobrého sprievodcu, preto sa zúčastnili aj na oslave vyhlásenia dospelosti kniežacieho syna Petra. „Následovní den, ač byla sobota, slaven zcela svátečním spůsobem. Krámy byly zavřeny, na domech vlály prapory národních barev (červené, modré a bílé). Všude slavnostní ruch. Po silnici za městem směrem na jih, kudy se ubíráme v povozech se svými hostiteli, plno kočárů, chodců, jezdců i vojska, scházejícího se polem v oddělených četách z různých stran..., výběžky to parku Topčiderského. Po dobré půlhodinné rychlé jízdě se nám za kulisou borového háje otvírá širší vyhlídka. Jsme na rovném vojenském cvičišti ‚Banici', dějišti dnešní slavnosti. ...v dáli na levém svahu se táhne staroslavná silnice Kragujevsko-Nižsko-Cařihradská, po níž druhdy chodívali Římané, Byzantinci, Slované a Turci. V pravo na jihozápad uzavírá malebně rozhled statné horstvo s Avalou (565 m.), na jehož dvojitém vrcholku stával rozsáhlý středověký hrad, který prý byl také sídlem kraleviče Marka.

Na cvičišti stojí dlouhá tribuna s královskou lóží v čele. Ostatní lóže a místa se naplňují hodnostáři, ministry, zástupci kněžstva, učeného světa, kupectva, řemeslnictva, vojenství, representanty rolnictva v krojích, obcí, okresů. ale je zde i četný diplomatický sbor v pestrých, zlatem se skvoucích uniformách. Jsou tu vyslanci, konsulové, vojenští attachés Rakouska, Ruska, Německa, Francie, Itálie, Řecka, Bulharska, Rumunska, Turecka atd. částečně se svými dámami v nejelegantnějších západoevropských úborech.

Můj průvodčí p. Markovič, dnes v stejnokroji reservního důstojníka (modrý kabát ruského střihu, vysoké boty, červené spodky s černým širokým lampášem, kožešinová kulatá čapka), v němž vypadá marciální jako černohorský junák, uvedl naše poselstvo do dvou výtečně situovaných horních lóží zrovna vedle starosty města Bělehradu. Na protější straně cvičiště, čelem k tribuně, rozestaveno vojsko v oddílech dlouhou řadou. Nejprve sbor důstojnictva všech zbraní, pak jednotlivé setniny pěchoty, dále jízda a na konci dělostřtlectvo.

Konečně zazní z dáli trubka, a u lesíka objeví se kavalkáda – král s družinou a s tělesnou stráží. U prvních řad vojska vyjíždí král ku předu a na svém imposantním, jako mléko bílém arabském hřebci objíždí celý dlouhý řad rozestavených vojsk. ‚Zdravstvujte!' volá ke každému oddílu. A jako děti otci, tak upřímně sborem odpovídá vždy voj: ‚Živio!' Postava králova jest neveliká, ale vzpřímená. Před tribunou přinesen králi ‚binektaš', stupátko zlatem bohatě krumplované, jehož užívá při sestupu s koně.

Po obřadu prohlášení osmnáctiletého následníka za plnoletého a tudíž v případě potřeby samostatné vlády spůsobilého, zavěsil mu král řád svatého Lazara na hrdlo." Dav sa po oslave rozchádza.

 

Ján Sabo z Prievidze

 

Pridať komentár


Bezpečnostný kód
Obnoviť

Náhodný obrázok

Letmo

ANDREJ SLÁDKOVIČ
(1820 – 1872)
200 rokov od narodenia

Marína

Marína moja! teda tak sme my
ako tie božie plamene,
ako tie kvety na chladnej zemi,
ako tie drahé kamene;
padajú hviezdy, aj my padneme,
vädnú tie kvety, aj my zvädneme,
a klenoty hruda kryje:
Ale tie hviezdy predsa svietili,
a pekný život tie kvety žili,
a diamant v hrude nezhnije!

 

Posledné komentáre

Posledné články

urad

fotogaleria

cirkevna matrika

kalendar menin

mena

okienko

velka noc

pamatnicek

kucharka

kovacica

gjk

pocasie

autobus